Současný duchovní stav evropské civilizace

Selhávání elit. Vzestup iracionality. Přehnaná sebekritika. Re-christianizace: následek socialismu. Bůh a vědci. Zbožnost, spiritualita a inteligence. 5.část blogu o tom, jestli nás může křesťanství spasit.

U horní stanice lanovky na řeckém ostrově Santorini (Théra) jsem jednou viděl na zdi načmáraný nápis: „pracuj – vydělávej – utrácej - umři“. Je to svého druhu vyjádření současného stavu evropské civilizace, kde přizpůsobení se pravidlům volného trhu je vydáváno za vrchol toho, čeho může člověk dosáhnout. Albert Schweitzer napsal podobnou myšlenku: (1c, str. 237)

„Vytváříme si o člověku pokleslou představu. Na jiných i na sobě samých oceňujeme již jen pracovní zdatnost a smiřujeme se s tím, že nadto už vlastně ničím jiným nejsme.“ 

Další závažný problém evropského civilizačního okruhu nejlépe vystihuje další myšlenka Alberta Schweitzera: (1c, str. 266) 

„Jestliže myslitelé určitého období vytvoří hodnotný světový názor, dostane od nich do vínku k dalšímu zpracování ideje, které znamenají pokrok. Jestliže toho nejsou schopni, nastane v nějaké formě dekadence.“

A dále píše, že politici za situace, kdy myslitelé ve vytvoření hodnotných myšlenek selhali, nemůžou nic zachránit, protože „mohou provádět pouze to, co je dáno v myšlení doby“.

Tuto myšlenku doplňuje výrok, připisovaný zklamanému revolucionáři Victoru Sergemu. (Není důležité, kdo tento názor vyslovil, ale to, že se dobře hodí na dnešní dobu.)

„Když už nejsou žádná smysluplná hesla, lidé začnou pochodovat pod nesmyslnými“

Filozof Václav Bělohradský si stěžuje, že ze současné doby se mu dělá nevolno, šoufl. (37) Jenže je to právě vina lidí jako je on - profesionálních filosofů a myslitelů, že nebyli schopni přijít s žádnými hodnotnými myšlenkami, které by byly pro evropskou civilizaci skutečným přínosem.

Kde jsou doby, kdy se v evropské civilizaci vznikaly myšlenky vedoucí k renesanci, osvícenství, racionalismu?

V dětství jsem viděl film, natočený snad podle Julese Verna. Nevzpomínám si z něj na nic než na jednu scénu. Hrdina filmu se ocitne ve vězení. Jeden z vězňů tam s ním chce soutěžit v přetlačování. A on mu odpoví, že by raději soutěžil v řešení diferenciálních rovnic. To pro mě vyjadřuje ducha doby, kdy byla Evropa na vzestupu a který dnes tolik chybí.

Když v evropské civilizaci převládaly myšlenky založené na iracionalitě, dostavil se úpadek, a když myšlenky založené na racionalitě, následoval rozkvět. Z tohoto pohledu je nejdůležitější posuzovat myšlenky podle toho, jestli jsou racionální nebo iracionální. Ke dnu nás potáhne následování iracionálních myšlenek, bez ohledu na to, zda budou (prezentovány jako) pravicové nebo levicové.

Dnešní evropský civilizační okruh se začíná, obávám se, přiklánět k iracionalitě.

Typický příklad je používání slova „gender“, které se do češtiny mnohdy překládá (řekl bych, že ne zrovna výstižně) jako „pohlaví“. Pole definice WHO se pojem gender netýká biologie člověka (pohlavních orgánů, hormonů a chromozomů). Gender má vyjadřovat role a způsoby chování, které ta která společnost přisuzuje ženám a mužům (odkaz zde). Tento pojem je snad vhodný pro některá etnografická studia. Ale tak, jak je používán v současnosti, vede k neuvěřitelným zmatkům a bizarnostem. Pak se někdo diví, že existuje 80, 100 (nebo kolik) pohlaví, nebo že existuje plynulá kontinuita mezi pohlavími (gender fluid). Tady je vidět, že je slovo pohlaví jako překlad slova gender nevhodné. Proč se ale pojem gender začal tak široce používat? Vysvětluji si to tak, že smyslem je přesunout problematiku lidské sexuality od přírodovědného pohledu na pole společenské. Přírodní vědy v principu vyžadují důkazy, a to je něco, čím se nechtějí zastánci pojmu gender svazovat. Jim jde o to, aby mohli fantazírovat bez omezení a nemuseli skládat účty realitě. To první, co by bylo dobré pro nápravu udělat, je přestat pojem gender používat.

Dalším typicky iracionálním názorem je, že lze člověka jakkoli zformovat, pokud se mu poskytne vhodná výchova. (Paradoxně se tento postoj může uplatňovat na skoro všechny vlastnosti kromě genderu, který se naopak nesmí ovlivňovat vůbec ničím.) Je to zvláštní: že například nelze z člověka s geny pro malou tělesnou výšku vychovat čahouna se připouští, ale pokud jde o intelekt a další duševní vlastnosti, tam už je povinnost se tvářit, že žádné geny neexistují.

Tento výčet iracionalit samozřejmě není úplný, ale je charakteristický.

Popírat zákony přírody proto, že si někdo myslí, že by byl svět lepší, kdyby neplatily, nemůže vést jinam, než do slepé uličky. Vypouštěním tabákového dýmu do umyvadla s vodou skutečně zlato nevznikne.

Dalším rysem současné doby pro země evropského civilizačního okruhu je všeobecná negace jejich vlastní minulosti. Je doložitelnou skutečností, že kolonizace světa Evropany byla plná hrůz a nespravedlností. Epidemie Evropany zavlečených nemocí, útlak a vyvražďování domorodců jsou všeobecně známé skutečnosti. Ve studii z roku 2019 se například odhaduje, že jen v prvních zhruba 100 letech kolonizace Ameriky mezi roky 1492 až 1600 zemřelo v jejím důsledku asi 56 milionů domorodých obyvatel, 90 % všeho původního obyvatelstva (38). Kdo má rád básničky (jako já), může si přečíst „Na hrobech indiánských“ od Josefa Václava Sládka. Tichomoří nedopadlo v tomto směru o nic lépe. Další hrůzy a oběti má na svědomí převážení otroků z Afriky a nehumánní zacházení s nimi. To má podle odhadů asi 13 milionů obětí. (21, str. 27)

Je správné, že se kolonizace a otroctví a jejich brutalita odsuzují. Ovšem bezbřehou kritikou vlastní kultury se utrpení dávno mrtvých lidí už nijak nezmenší.  A je nesmyslně přehnané odsuzovat evropskou civilizaci jako celek, protože k ní také patří vznik a rozvoj moderní vědy, techniky, klasické hudby atd. a také racionalismu, osvícenství a humanismu, což nakonec vedlo k uvědomění si těchto hrůz a ke skoncování s nimi.

V těchto souvislostech bychom ale neměli zapomínat na to, jak se Evropané k sobě chovali navzájem. Útlak neprivilegovaných, vynucování poslušnosti vrchností a církví, války, kruté boje o moc mezi vládnoucími vrstvami a obdobné záležitosti byly dlouhou dobu považovány za normu.

Mimochodem, evropskou kolonizaci provázela christianizace. Tento druh duchovního kolonialismu však stále pokračuje, křesťanští misionáři působí na řadě míst světa a další jsou tam vysíláni.

V Českých zemích se na sebemrskačství, které předvádí Západ, díváme jakoby s podivem, ale sami na tom jsme v podstatě obdobně. Před Sudetskými Němci sice ještě neklekáme, ale mnozí už by rádi, aby tomu tak bylo. Popírání myšlenek T.G. Masaryka, na kterých vzniklo samostatné Československo, podlézání aristokracii a chvála Habsburské monarchie je v českých sdělovacích prostředcích (včetně veřejnoprávních) na denním pořádku. Rakousko-Uhersko je idealizováno a s ním i císař Franz Joseph I. Jeho „Mým národům!“ znamenalo začátek 1. světové války, která měla kolem deseti milionů obětí, způsobila obrovské strádání a umožnila převzít moc komunistům v Rusku. Císař nebyl žádným formálním panovníkem bez pravomocí, na jeho rozhodnutí záleželo a je historicky doloženo, že válku chtěl. (39) Podle dnešních měřítek se dopustil trestných činů proti míru.

Nelze nevidět, že i když formálně je TGM chválen, jeho myšlenky jsou podkopávány.

„Teokratický aristokrat věří v kouzla, jeho náboženství je víra v zázraky, a proto opovrhuje prací, žije z vynucené práce otroků, žije z potu jejich tváře…Aristokratické nepracování platí i pro obor duchovní; teokratický kněz je strážcem božího zjevení, rozum nemůže vymyslit nic nového, nemůže vyvinout tvůrčí činnost, může jen obhajovat – obhajovat „proti rozumu“… Demokracie zásadně staví vědu a filosofii proti teologii a scholastice.“

Tomáš Garrigue Masaryk ve spisu „O demokracii“: (40, str. 50-51)

K tomuto fenoménu u nás i na Západě chci říci, že pokud někdo systematicky podkopává základy svého domu, neměl by se divit, že se mu ten dům nakonec zřítí. Chce to Západ? Chceme to my?

Za komunistů se předávala taková posměšná říkanka: „Zrnko kávy na neděli, zrnko hrášku na pátek, vezeme se po (zadku) o 100 roků nazpátek.“ Tím se myslelo, jak to komunisti vedou ekonomicky od desíti k pěti. Mnohokrát si na to vzpomenu s tím, že se nyní v České republice nikoli materiálně, ale duchovně stálou propagaci křesťanství nevezeme o 100 roků, ale o několik set let nazpátek.

A tak tedy místo toho, abychom byli jako národ hrdí na to, že se nám říká národ ateistů, naše hromadné sdělovací prostředky, řada politiků a veřejných činitelů nás systematicky přesvědčují, že je to špatně.

Kardinál Dominik Duka žehná otevření tunelu Blanka (zde); žehná sanitám středočeské záchranné služby (zde); žehná členům Hasičského záchranného sboru Pražského hradu (zde); brněnský biskup Vojtěch Cikrle žehná soše sv. Barbory, která má ochraňovat stavbaře tunelu pro tramvaje v Brně (zde), kněží nyní pravidelně žehnají pramenům při otvírání lázeňské sezóny, atd., atd.

Politruky v armádě vystřídali vojenští kaplani.

Proč se nám vnucuje představa, že požehnání kněze zvýší bezpečnost provozu tunelu, zajistí lepší úspěšnost zásahů sanitek a hasičů, zvýší ochranu stavbařů, zajistí lepší průběh lázeňské sezóny? Kdo tady z koho dělá blázny? Jsme ve 21. století?

Pořad veřejnoprávní České televize Toulavá kamera nám stále vypráví variace na téma zázraků, spjatých s křesťanstvím (např. obraz světce, který má moc konat zázraky, zázračná studánka s léčivou vodou, kde se zjevil nějaký svatý nebo svatá atd., atd.). Český rozhlas na svátek Martina  (11.11.2020) nás poučoval o tom, jaký to byl skvělý člověk a jak má u nás jeho slavení velikou tradici. Nějak ale zapomněli zmínit, že Martin z Tours byl voják, který zničil při obracení lidí (kteří o to nestáli) na křesťanství obrovské kulturní hodnoty jenom proto, že nebyly křesťanské. Fakticky je to totéž, jako bychom oslavovali za ničení kulturních památek Islámský stát. Ovšem Martin stál na té vítězné straně, a tak je z něj svatý. Proč jej ale musí vychvalovat veřejnoprávní rozhlas sekulárního státu více jak 1600 letech po jeho smrti?

Ve společnosti se vytváří dojem, jako by právě křesťanství bylo to, k čemu se má člověk uchýlit, pokud chce žít duchovním životem, jako by duchovní život člověka bez křesťanství ani nebyl možný. Přitom pravý opak je pravdou. Opravdový duchovní život je možný pouze pokud se člověk nenechá svazovat dogmaty a jde svojí cestou, podle svých vlastních předpokladů a inspirací.

Někteří lidé obviňují kritiky křesťanství z toho, že svojí kritikou nahrávají komunistům, nebo že se dokonce jako komunisté chovají. Křesťanství a komunistická ideologie byli (a jsou) soupeři v boji o nadvládu nad společností, a tak kritiku jednoho může někdo vnímat jako podporu druhého. Ale co když někdo odmítá oboje? Je pozoruhodné, jak mnoho toho mají tyto dva pohledy na svět společného. Oba slibují dokonalou společnost: křesťané v nebi, komunisté na zemi. Protože ale ani jedni nejsou schopni svá tvrzení podpořit skutečnými důkazy, sahají k obdobným metodám prosazování svých představ o světě. Propaganda, indoktrinace s cílem získat přívržence a ostrakizace oponentů a jejich názorů. Pokud ovšem jedni či druzí získají ve společnosti dostatek moci, tak historie nám ukazuje, že dochází k úplnému zákazu opozičních názorů, mučení a vraždění jejich nositelů a k systematické převýchově těch, kteří pochybují. Přitom uvnitř sami mezi sebou vedou boje o správný výklad svého učení (komunisté o výklad marxisticko-lenininských spisů, křesťané o výklad bible) a osud „heretiků“, tj. těch, kteří prohrají, nebývá růžový.

V době klasické antiky si historikové nemysleli, že by se dějiny měly ubírat nějakým dopředu daným směrem. Křesťanský historik Eusebius ale založil tradici, že se dějiny ubírají určitým, Bohem určeným směrem. Nejprve musel vzniknout Starý zákon, který připravil půdu pro příchod Ježíše Krista, pak jeho život, ukřižování, zmrtvýchvstání, následný vznik křesťanství a jeho peripetie s tím, že vše nezvratně směřuje k završení dějin příchodem Posledního soudu, kdy ďábel bude definitivně poražen a bohabojní věřící budou spaseni. (13, str. 317-8) Marxismus-leninismus k tomu má také svoji analogii. Podle ní svět nezvratně směřuje přes různé vývojové etapy společností k završení dějin v podobě ideální komunistické společnosti.

Je normální, že lidé touží po ráji; za života i po smrti. Že někdo tvrdí, že má recept na to, jak jej dosáhnout, budiž. Ale znemravnění nastává, kdy někdo začne ostatním svůj recept vnucovat, o to hůře, když jej vnucuje násilím. A to je typické pro historii křesťanství i komunistického hnutí.

Chtěl bych tady připomenout, že inspirací pro čin Jana Palacha byl vietnamský mnich, který se upálil na protest proti perzekuci buddhistů křesťany, konkrétně katolíky v tehdejším Jižním Vietnamu. Přitom právě kritika těchto perzekucí byla režimem prohlašována za podporu komunistů. (zdroj zde, zde a zde)

Do snah o opětovné pokřesťanšťování (re-christianizaci) a zejména rekatolizaci zapadají i tak zvané církevní restituce.

A jak asi nejbohatší církev ke svému majetku přišla? Kritika církve Husem ohledně její hrabivosti je pověstná. O více jak 400 let později píše Karel Havlíček Borovský: „Bůh náš, Otec, pro chování deset nám dal přikázání, ale církev, naše Máť, zkrátila je v jedno: Plať!“ (41, str. 63) K tomu můžeme přičíst přesuny obrovských majetků ve prospěch katolické církve jako důsledek bitvy na Bílé hoře.

---------------------------------------------------------

Aktualizace a doplnění ze dne 5.3.2022: 

Na základě připomínek v diskusi, že po bitvě na Bílé hoře k přesunům obrovských majetků ve prospěch katolické církve nedošlo – skutečně mi u této věty chybí odkaz na odbornou literaturu – jsem si ještě doplnil znalosti a o to, co jsem zjistil, bych se chtěl podělit se čtenářem. Přidávám tedy výpisky ze dvou nedávno vydaných knih od vysokoškolských profesorů, kteří se touto problematikou zabývají. (odkaz 41a, 41b)

Výpisky z 41a:

str. 73-74: "Přestože někteří potrestaní stavové měli přijít jen o část vlastnictví, konfiskační praxe byla naprosto bezohledná, protože mnozí z nich stejně přišli o všechno vlivem inflace a rozsáhlé nabídky statků, v jejichž důsledku ceny daných nemovitostí na trhu razantně poklesly. Loajání katolická šlechta (Valdštejn, Lichtenštejn, Černín, Lobkovic, Ditrichštějn a další) tak mohla lacině skupovat četná panství a vítězný císař zase mohl zabraný majetek rozdávat za odměnu vojenským velitelům, reprezentantům katolické církve a cizí šlechtě (mj. Buquoy, Huerta, Marradas, Verdugo a Eggenberg)."

str. 75: "Tragické události v Čechách a na Moravě vzápětí doplnila perzekuce také v rovině ideologické. (…) V zájmu radikální rekatolizace se vláda nerozpakovala použít i ty nejdrastičtější metody. V čele násilného protireformačního procesu stál jezuitský řád, který získal nové pozice a majetky; včetně správy pražské univerzity a knižní cenzury. (… ) Jezuité prováděli důsledné a drastické misie za vojenské asistence. V roce 1627 byly vydány mandáty proti nekatolické šlechtě. Příslušníkům panského a rytířského stavu v Čechách a na Moravě se přikazovalo, aby do šesti měsíců přestoupili ke katolické víře, nebo se vystěhovali ze země."

str. 77: "Vedle náboženského převratu, konfiskací, inflace a úbytku obyvatelstva dovršila tragický osud českých zemí zcela zásadní vnitropolitická reforma. Dosavadní stavovský politický systém byl vystřídán habsburskou koncepcí centralizované panovnické moci a absolutismu. Základním mezníkem bylo vydání nové zemské ústavy – Obnoveného zřízení zemského pro Čechy (1627) a pro Moravu (1628). (… ) Král prohlásil katolickou víru za jediné povolené náboženství. Prvním stavem na zemském sněmu se opět stalo katolické duchovenstvo a všem královským městům dohromady byl přiznán pouze jediný hlas."

Výpisky z 41 b

str. 56-57: "V roce 1624 byla vydána první legislativní opatření k rekatolizaci měst. Jednalo se o tři patenty, jimiž Ferdinand II. Nařídil měšťanům královských měst přijmout katolické vyznání. První byl vydán 29. Března 1624 a týkal se i poddaných, takže zahrnoval převážnou většinu společnosti. (… ) Další patenty z jara 1624 (z 12. dubna a 6. května) pak vedly k úplné rekatolizaci měst. V létě téhož roku byla vydána další nařízení, která postihovala protestanty v existenční rovině – zakazovala jim vlastnit nemovitosti, svobodně rozhodovat o svém majetku v testamentech, nutila je posílat děti do katolických škol, sami se museli pod vysokými pokutami účastnit katolických bohoslužeb, přísné tresty hrozily za rouhání vůči katolickému náboženství a církvi. Rekatolizační tak na měšťany se pak stupňoval i v následujících letech. Nařízeními z konce roku 1624 a z počátku roku 1625 byli z městských úřadů odstraňováni poslední protestanti, o rok později byl vydán zákaz sňatků nekatolíků ve městech.

Léta 1624-1626 jsou poznamenána vojenským nátlakem na města, tzv. dragonádami (název pochází od lehké jízdy, dragounů, kteří pro ně byli v největší míře využíváni). Jednalo se o akce, kdy město s převahou nekatolického obyvatelstva bylo obsazeno vojskem. Vojáci byli ubytováni u jednotlivých protestantů, kteří je museli živit a čelit jejich násilnickému chování (tzv. vkládání vojska). Po čase byli měšťané svoláni na radnici, zde individuálně nuceni ke konverzi a ti, kteří se odmítli podvolit, byli uvězněni. Současně katolický klérus vybíral od lidí závadné knihy, které pak byly veřejně páleny."

str. 60: "V zákadním souhrnu zemských zákonů, tzv. Obnoveném zřízení zemském, které panovník vydal ze své moci v Čechách v květnu roku 1627 (na Moravě o rok později), bylo katolictví vyhlášeno za jediné povolené náboženství."

str. 61: "Situace, do níž se při rekatolizaci dostala převážná většina obyvatelstva českých zemí, byla nesmírně obtížná a z lidského hlediska pro mnohé katastrofální a silně stresující."

str. 142: "Po Bílé hoře započal velký majetkový vzesup katolické církve v českých zemích. Získávala značné prostředky z darů a odkazů nejbohatších příslušníků společenských elit, stejně jako drobné příspěvky od drobných věřících."

str. 143: O jednání mezi pražskou arcidiecézí, papežskou kurií a císařským dvorem o majetku pro katolickou církev: "Stát, tedy císař a král Ferdinand II. se zavázal vyplácet české katolické církvi podíl ze solní daně. Jednalo se o 15 krejcarů z každé prostice soli (něco přes 70 litrů) dovezené do Čech. Získané peníze se ukládaly do tzv. solní pokladny (cassa salis) a byly určené na podporu katolické církve. Mohl s nimi nakládat pražský arcibiskup, který však musel skládat účty papežské kongregaci pro šíření víry. (… ) Smlouva o solní pokladně mezi císařem Ferdinandem II. a papežem Urbanem VIII. byla uzavřena 8. Března 1630."

---------------------------------------------------------

Ústavní právník Václav Pavlíček v článku „Byl církvi majetek ukraden a má být vrácen“ v novinách Právo ze dne 6.6. 2012, str. 14, poukazuje na překrucování faktů v souvislosti s protlačováním tohoto zákona a dále uvádí, že vláda (vedená premiérem z ODS) zřejmě staví zájmy církve nad zájmy státu.

Můj názor je, že ti, kteří je protlačili, postavili zájmy církve nejen nad zájmy státu, ale celé společnosti.

Neuropatolog František Koukolík ve své knize „Mocenská posedlost“ píše bez obalu, že náboženství prostřednictvím církví společnosti debilizují. (odkaz 42) Jaké pohnutky vedou někoho k tomu, že pomáhá debilizaci společnosti, ve které žije?

Hlasování o tzv. církevních restitucích proběhlo na 47. schůzi jako 156. hlasování dne 8. listopadu 2012 v 00:32 h a pro hlasovali mimo nezařazených poslanci z TOP09 – STAN a ODS. (kdo jak hlasoval je zde)

Další případ: O postavení Mariánského sloupu v Praze se hlasovalo tolikrát, až se nakonec dosáhlo jeho vztyčení. Návrh, který nakonec prošel, předložili zastupitelé za TOP09 a KDU-ČSL a pro hlasovali také zastupitelé STAN, ODS a ANO a rozhodlo se 23.1.2020 (odkaz zde). Uvedený odkaz vede na stránky Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a ty obsahují pozoruhodnou větu: „Mariánský sloup se tak stane prvním krokem k restituci celého Staroměstského náměstí.“ (navštíveno 17.2.2022)

Po schválení vztyčení sloupu se v jedné diskusi objevil názor: „Ecclesia triumphans“ – „Církev vítězící“. A to je to, oč tu běží. Řeči o nějaké ochraně před Švédy nebo o smíření (nota bene prosazením vlastního názoru!) jsou jen kouřová clona.

Podobná kouřová clona se používá i jinde. Sdružení lidí hlásajících konzervativní křesťanské názory vystupuje pod názvem „Občanský institut“. Podobně Tříkrálová sbírka se pořádá pod hlavičkou organizace „Charita Česká republika“, ale fakticky patří pod katolickou církev, potažmo její organizační složky, kterým peníze ze sbírky plynou a které je rozdělují. Multimiliardář musí napřed vybrat peníze od chudých, jinak by přece pomáhat nemohl, že?

Propagace existence Boha se už dostává i do pořadů, popularizujících vědu pro děti a mládež. Systematicky to nesleduji, ale náhodou jsem zaslechl část pořadu Meteor, který jsem pravidelně poslouchával v dětství. O potřebě Boha k vysvětlení původu vesmíru tam mluvil Jiří Grygar a odvolával se na fyzika jménem Charles Hard Townes (Meteor, vysílaný na ČRo 2, 18.4.2020, čas záznamu mezi 31. a 33. Minutou).

Pořad o vědě by měl být o vědě a ne o něčích náboženských představách.

Když už jsem se dostal až sem, tedy ke vztahu vědy k náboženství, přidám citáty dvou prvotřídních vědců o Bohu a zakončím zmínkou o rozdílu mezi zbožností (religiozitou) a spiritualitou a jejich vztahu k inteligenci.

„Slovo Bůh pro mě není ničím jiným než výrazem a produktem lidské slabosti, bible sbírkou uctívaných, ale přesto dost primitivních pověstí. Žádná jejich interpretace, jakkoli propracovaná, to (pro mě) nemůže změnit. Tyto vylepšované interpretace jsou nicméně velmi rozrůzněné a s původním textem nemají už téměř nic společného.“

Albert Einstein v dopise z roku 1954 (faksimile originálu zde)

„Každý má svobodu věřit tomu, čemu chce, a můj názor je ten, že nejprostší vysvětlení je, že není žádný Bůh. Nikdo nestvořil vesmír a nikdo neřídí náš osud.“

Stephen Hawking (43, str. 38)

Pokud Einstein nebo Hawking používali slovo bůh, pak jako metaforu, ne ve smyslu, jak jej chápe křesťanství. (44, str.26-30)

Podobně pokud se v astronomii používá obrat, že vesmír vznikl „z ničeho“, nemyslí se tím úplná prázdnota ve smyslu neexistence čehokoli, ale stav o nejnižší energii, kvantové vakuum. (Výraz kvantové má rozlišit toto vakuum od technického vakua ve smyslu místa s podtlakem, popř. to, že jde o vakuum popisované pomocí kvantové teorie.) Toto vakuum je plné fyzikální aktivity a „hemží se“ vznikajícími a zanikajícími částicemi. (45, str. 33-34) Někdy se pro názornost kvantové vakuum přirovnává k hladině oceánu. Hladina se prudce vlní, tvoří se pěna, stříkají kapky. (46, str. 255-6) Náš vesmír bychom si v této analogii tedy mohli představit jako kapku, která vystříkla z vln takového oceánu.

Fakticky tedy nejde o stvoření nebo vznik z ničeho, „creatio ex nihilo“.

Mimochodem, vztah inteligence (kognitivních schopností) a zbožnosti (religiozity) byl hodně studován a je dostatečně zdokumentováno, že vyšší inteligence významně snižuje pravděpodobnost, že její nositel bude zároveň nábožensky založený. („Intelligence has a strong negative effect on religiosity“) (47-49). Pro spiritualitu to ale neplatí, ta s rostoucí inteligencí neubývá. (50)

Rozdíl mezi spiritualitou a náboženstvím hezky ilustruje tento citát:

„Spiritualita přináší otázky, náboženství odpovědi. Spiritualita člověka vysílá na výpravu za lepším porozuměním sobě i světu, kdežto náboženství vyžaduje víru v konkrétní posvátné vyprávění, které si člověk nesmí dovolit zpochybnit.“

Yuval Noah Harari (51)

Shrnuto: Iracionalita je v evropském civilizačním okruhu na vzestupu. Jejím nejkřiklavějším projevem je snaha o popírání přírodních zákonů, která je často zdůvodňována dobrými úmysly. Dalším jevem je tendence k hyperkritickému přístupu k minulosti a s tím spojená negace i toho, co si negovat nezaslouží. Přitom se ve veřejném prostoru nedostává skutečně nosných, hodnotných myšlenek.

U nás i v jiných zemích, které zažily reálný socialismus, se projevuje zvýšená aktivita církví, které se cítí jako vítězové a chtějí své vítězství zúročit větším podílem na ovlivňování společnosti. Myšlenky, které přitom hlásají, nejsou o nic méně iracionální než myšlenky genderových a podobných aktivistů. A jak již bylo konstatováno, šíření iracionality sebou nese úpadek.

Konec 5. části.

Poslední část tohoto šestidílného textu bude obsahovat krátké shrnutí všeho předchozího a můj pohled na to, jak se k problémům současné doby postavit. Předpokládaný termín zveřejnění je 22.2.2022.

Předchozí části: 

1 Může nás křesťanství spasit? A když ne, tak co? Úvodní úvahy o hledání pravdy a vztahu mezi reálným světem a náboženstvím.

2. Je propagace bible šířením dezinformací?

3 Křesťanství a jeho desatero jako maják mravnosti?

4 Proč křesťanství zvítězilo a stalo se dominantním náboženstvím Evropy?

Reference

1c Albert Schweitzer zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad Praha, 1989.

13 Charles Freeman: A New History of Early Christianity. Yale University Press, New Haven and London, paperback, 2011.

21 Dušan Třeštík: Zápisník a jiné texty k dějinám. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2008

37 Václav Bělohradský: Společnost nevolnosti. Sociologické nakladatelství, Praha, 2007.

38 Alexander Koch, Chris Brierey, Mark M. Maslin and Simon L. Lewis: Earth system impacts of the European arrival and Great Dying in the Americas after 1492,  Quaternary Science Reviews, Volume 207, 1 March 2019, Pages 13-36.. (text zde)

39 Manfred Rauchensteiner: The First World War and the End of Habsburg Monarchy, 1914-1918. Böhlau Verlag Wien, Köln, Weimar, 2014 (text v pdf zde)

40 T.G.Masaryk: O demokracii. Malantrich, Praha, 1991.

41 Karel Havlíček Borovský: Stokrát plivni do moře. Československý spisovatel, Praha, 1990.

41a Radek Fukala: Třicetiletá váka 1618 – 1648. Pod vítězným praprem habsbusrké moci. I. díl, 1618-1629. Bohumír NĚMEC – VEDUTA, České Budějovice, 2018.

41 b Jiří Mikulec: České země v letech 1620 – 1705. Od velké války k dlouhému míru. Libri, Praha, 2016.

42 Františk Koukolík: Mocenská posedlost. Nakladatelství Karolinum, Praha, 2010.

43 Stephen Hawking: Brief Answers to the Big Questions. John Murray (Publishers), London, 2018.

44 Sean Carroll: Částice na konci vesmíru. Argo/Dokořán, Praha, 2014

45 Antonio Del Popolo: The Invisible Universe. Dark Matter, Dark Energy, and the Origin and the End of the Universe. World Scientific Publishing, Singapore, paperback edition, 2022

46 Vojtěch Ullmann: Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu. Československá astronomická společnost ČSAV, Ostrava, 1986

47 Yoav Ganzach, Chemi Gotlibovski: Intelligence and religiosity: Within families and over time. Intelligence 41 (2013) 546–552

48 Francisco Cribari-Neto a, Tatiene C. Souza: Religious belief and intelligence: Worldwide evidence. Intelligence 41 (2013) 482–489

49 Stuart J. Ritchie, Alan J. Gow, Ian J. Deary: Religiosity is negatively associated with later-life intelligence, but not with age-related cognitive decline. Intelligence 46 (2014) 9–17

50 Gary J. Lewis, Stuart J. Ritchie, Timothy C. Bates: The relationship between intelligence and multiple domains of religion belief: Evidence from a large adult US sample. Intelligence 39 (2011) 468–472

51 Salon, příloha Práva, 26.7.2018, rozhovor Štěpána Kučery s izraelským historikem Yuvalem Noahem Hararim.