Člověk ideál aneb proč není snadné být (dobrým) člověkem

Příroda mluví: „A ty, člověče, mnoho, daleko se odvažuješ, že – jsa z její látky – utvořil sis svoje oddělené, zosobněné já. Viď, není snadno býti člověkem.“ Josef Čapek, Kulhavý poutník

Lidstvo jako celek si pěstuje ideální obrazy toho, jaký by měl člověk být. Jak tyto ideály vznikly? Evoluce člověka vybavila empatií, schopností vcítit se do pocitů druhých lidí. Tak si umí představit (dokonce někdy i proti vlastní vůli), jak se cítí druzí lidé, co jim bude působit utrpení nebo naopak radost. Empatie se neomezuje jen na lidi, ale člověk ji aplikuje i na zvířata.

Celou historií lidstva se táhne ideál spolupráce všech se všemi, ideál nenásilí. V poslední době se k tomu stále více přidává i ideál neubližování živým tvorům a s tím související vegetariánství nebo jeho vyšší stupeň veganství.

Je paradoxem, že zatímco na jedné straně příroda lidem evolucí ideály dala, na druhé straně jim brání na ně dosáhnout.

Dobro a zlo je nutné rozlišovat, ale často je těžké až nemožné dobro a zlo od sebe v realitě oddělit.

Důvodem je nedokonalost člověka a všeho v přírodě, jak jsem se o tom zmínil v jiných souvislostech ve svém příspěvku na tomto blogu. ( zde)

Vývoj člověka trval velmi dlouhou dobu. Odhaduje se, že se linie šimpanzů (nám nejbližších živočišných předků) a člověka oddělily přibližně v rozmezí 6-9 milionů let před současností, což je nějakých 300 000 lidských generací. Mnohé vlastností máme společné i se staršími předky. Člověk jako současný druh existuje nějakých 300 tisíc let. Z toho je vidět, že změna vlastností člověka prostřednictvím evoluce není krátkodobá záležitost, zejména ne z pohledu délky života člověka jako jedince. Příroda a evoluce je pak vepsaná do všech částí našich těl včetně mozků. Psychologové upozorňují na to, že se někdo nemůže stát někým jiným (cholerik flegmatikem, pesimista optimistou) proto, že si to sám přeje, nebo že si to přeje jeho okolí.

 Potenciál toho, co dostane člověk v genech, se může prostřednictvím vhodné materiální (strava, zdravé životní prostředí) a nemateriální (vztah lidí kolem něj k němu a k sobě navzájem) okolí rozvinout, nebo zničit. Tím mám na mysli třeba to, že mozek dítěte, který má potenciál dostat se v dospělosti na IQ 110 může vlivem nedostatku vhodných živin skončit s IQ 90 nebo dítě s normální genetickou výbavou v oblasti společenského života může kvůli nedostatku lásky, citové vazby ze strany jeho nejbližších, nebo dokonce zneužívání, šikany a podobně skončit jako člověk s problémy žít v běžné lidské společnosti. Nedá se jít nad potenciál daný genetickou výbavou. „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí“ a nadčlověkem, vymaněným ze zákonů přírody se nikdo stát nemůže. Ale dá se toho hodně pokazit.

Ideál světa bez násilí.

Když chléb je na stole i v srdci tvéma žena když tě miluje i druh,když v děcku tvém v den každý voní zem,díš, svět že v tobě tvoří světlý bůh. Leč vždycky není tak. Tu silný býtje úděl tvůj, když srdce, křehká věc,je oblouzeno, mlčí bůh a citti k pomstě pobuřuje očistec. Chce vraždit v tobě jakás příšerav svém krvavém a pyšném obleku.Jeť v každém srdci špalek, sekeraa kat též bydlí v každém člověku.

Antonín Sova, Píseň výstrahy.

Pro snesitelný chod společnosti je nezbytné eliminovat činnost asociálních jedinců. Dílem kvůli genetice a dílem kvůli nepříznivému prostředí se vyskytují v populaci pravidelně jedinci s asociálním chováním, kteří by bez zásahu okolí rozvrátili fungování společnosti/komunity, ve které žijí. Dnes jsou na krocení takovýchto jedinců orgány státu, kterým se to daří někdy více a někdy méně úspěšně. Jenže 99 % času vývoje člověka se s takovým jedincem musela vypořádat skupina, ve které žil.

Jeden příklad takového postupu. Ve skupině lovců a sběračů se objeví jedinec, který je vyloženě asociální. Jednoho dne se vypraví skupina 4 mužů, ve které je i tento jedinec na lov, a vrátí se jen 3, bez něj. A nikdo se nikoho na nic neptá.

Jiný příklad je zdokumentovaný v 19. století u tradiční komunity na severozápadním pobřeží Grónska. Žila tam jedna vdova a s ní syn, velký chlap, který se systematicky choval asociálně vůči svému okolí. Jedné noci jej jeho matka ve spánku uškrtila. Za to se jí dostalo ocenění. Stala se velmi uznávanou osobností komunity, žila ještě mnoho let a znovu se i provdala. (Richard Wrangham: The Goodness Paradox. Profile Books, London, 2019, str. 198)

Může se to zdát jako našemu civilizačnímu okruhu vzdálené, ale co se dočteme v bibli, ve Starém zákoně?

„Jestliže bude mít někdo umíněného a vzpurného syna, který neposlouchá svého otce a svou matku, a přesto, že ho kárají, je neposlouchá, ať ho jeho otec a matka uchopí a vyvedou ho k starším jeho města, do brány jeho místa, a řeknou starším jeho města: Tento náš syn je umíněný a vzpurný, neposlouchá nás. Je to žrout a pijan. Všichni muži jeho města nechť na něj házejí kamení, aby zemřel. Tak vyhlaď zlo ze svého středu.“ (Deuteronomium 21:18-21)

Biblický Nový zákon už ale vyjadřuje nerealistický idealismus:

„Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval.“ (Skutky apoštolské 2, 44-45)

Není pak divu, že někteří lidé prohlašovali Ježíše Krista za prvního komunistu, Táborité měli svůj biblický příklad a Jan Neruda ve své básni Romance italská napsal, že se Ježíš pozná podle toho, že nad ním vlaje červený prapor.

Nedokonalost přírody v nás se neprojevuje jen v defektním chování, ale v podstatě všude. Genetické vady a mnohé nádory jsou opět výsledkem nedokonalého kopírování DNA v našich buňkách. Docela děsivé na tom je, že tyto chyby vznikají s určitou statistickou pravidelností, což například znamená, že na určitý počet dětí bez nějaké konkrétní genetické vady musí připadat určitý počet s touto vadou. Některé genetické vady a nádory vznikají z určitých příčin (chemikálie, radiace, viry), Ale i kdyby se nám podařilo všechny tyto vlivy eliminovat, vznikání genetických vad a nádorů by stejně úplně nezmizelo, protože nemůžeme odstranit naši nedokonalost. Dá se říct, že ti, které taková nezaviněná mutace (a její zdravotní následky) postihla, se nechtěně obětovali, aby nepostihla jiné.

Aby nemusely ještě nenarozené děti s genetickými vadami (a jejich rodiče) trpět, dělají se ve vyspělých zemích prenatální vyšetření. Pokud je plod postižený genetickou vadou, je pak možné provést potrat. Téma potratů je ovšem v některých kruzích a zemích, zejména těch vyznávajících tzv. „křesťanské hodnoty“ velmi ožehavé téma. Problematika potratů je však širší než jen ta, co se týká prenatální diagnostiky. Velmi úzce souvisí s problematikou zdravého vývoje jedince a dobrého fungování společnosti. Jde o to, že u dětí žen, které chtěly jít na potrat a nebylo jim to umožněno, existuje prokazatelně zvýšené riziko negativního psychosociálního vývoje, který nejen, že přetrvává do dospělosti, ale projevuje se i v dalších generacích.

Studie s dětmi narozenými v Praze v letech 1961-1963 sledovala vývoj dětí u matek, kterým byla dvakrát zamítnuta žádost o potrat a dětí (vybraných podle vhodných kriterií) matek, které potrat nežádaly. (zde) Studie ukázala znevýhodnění těch, kteří se narodili jako „nechtění“: Jako děti měli tito jedinci horší prospěch ve škole a problémy v socializaci, jako dospělí menší spokojenost v práci, více konfliktů s kolegy i nadřízenými, byli méně spokojeni ve vztazích. Dvakrát více než u kontrolní skupiny jich bylo odsouzeno do vězení a byli častěji v psychiatrické péči, jak ambulantní, tak ústavní. Ovšem našli se mezi nimi i jedinci, u kterých se tyto negativní jevy neprojevily. Ve shodě s touto studií jsou práce z USA, které ukazují spojitost mezi legalizací potratů a následným výrazným poklesem kriminality, a to až o 50 % (zde starší, zde novější)

Vysvětlení spočívá v tak zvané sub-deprivaci, což je mírnější forma deprivace, nedostatečného uspokojení citových potřeb dítěte (diplomová práce např. zde, článek zde).

Potrat lze zakázat, ale k lásce nelze donutit. Vykonávání stejných úkonů s láskou nebo bez ní nemusí tak vadit při práci s neživými objekty, ale při výchově dětí to bezpochyby vadí.

Nemůžu si odpustit zmínit tu biblický Nový zákon a další z idealistických, nesplnitelných požadavků Ježíše: „Miluj bližního svého, jako sebe samého.“ Nejen že jeden člověk nemůže donutit příkazem druhého k někomu cítit lásku, ale člověk nemůže k lásce ke komukoli přinutit ani sám sebe.

Vegetariánství

Bylo to v máji. Parné poledne zdálo se nekonečně dlouhým. Suchá země v žáru pukala žízní.Tu jsem zaslechl od řeky volání: „Pojď, můj miláčku!“Zavřel jsem knihu a otevřel okno, abych vyhlédl.Spatřil jsem velikého bůvola se zablácenou kůží státi u řeky s klidnýma, trpělivýma očima;A hocha, po kolena ve vodě, zvoucího jej do koupele.Usmál jsem se radostí a pocítil jsem dotek něhy v srdci svém.

Rabíndranáth Thákur, Zahradník, báseň č. 78

Snaha neubližovat zvířatům vede některé lidi k vegetariánství, nebo až k veganství.

Objevují se takové názory, že zvířata žila v harmonii a pak přišel člověk a všechno pokazil. Richard Dawkins ve své knize o evoluci k tomu píše:

„Celková suma utrpení v přírodě překonává všechna naše opatrná očekávání. Během minuty, kterou mi trvalo napsání této věty, jsou na světě zaživa požírány tisíce živočichů, tisíce jiných běží v panické hrůze svůj závod smrti, další jsou pomalu požíráni zevnitř vlastními parazity, tisíce a tisíce jich umírají hladem, žízní a na následky nemocí.“ (Richard Dawkins Největší show pod sluncem. Nakladatelství Argo Dokořán, Praha, 2011, str. 347)

Když už jsem tu citoval Nerudu, tak se k němu ještě vrátím. V básni č. 34 Písní kosmických píše:

„tvor tvora beře v plen i celé jeho žití a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.“

Dalším faktem je to, že člověk lovil a jedl maso po miliony let svého vývoje (např. zde). Je zajímavé si všimnout umístění očí u různých živočichů. Ti, kteří byli významnou část svého vývoje lovci, mají oči na přední části hlavy tak, aby jejich mozek mohl složit prostorový obraz k dobrému odhadu vzdálenosti a rychlosti. Naopak ti, kteří byli loveni, potřebovali mít co nejširší zorné pole, a tak mají oči po stranách hlavy. Kde má oči na hlavě umístěné člověk, je zjevné.

Z toho důvodu je maso a živočišná strava důležitou složkou zdravého jídelníčku. Nejvíce je to patrné u dětí. Existují přímé i nepřímé důkazy pro to, že vegetariánství může být spojeno s vážným rizikem pro vývoj mozku i těla u plodů a dětí. Pravidelné užívání doplňku stravy nestačí pro zmírnění všech rizik. (studie zde)

Jak může veganská dieta negativně ovlivnit inteligenci je zde.

Ve světle těchto faktů: Je upřednostňování dobra zvířat před zdravým vývojem vlastního dítěte (bez jeho souhlasu) etické, nebo právě naopak?

Studie z února 2022, která zahrnula údaje ze 175 různých zemí a teritorií celého světa došla k závěru, že příjem masa je pozitivně korelován s očekávanou délkou života. Přičemž tento vztah se projevil obdobně i na tak různých kontinentech jako je Evropa a Afrika. Člověk všežravec má za jinak stejných ostatních podmínek naději na delší život než člověk vegetarián. (studie zde)

Výsledky některých jiných studií, které se zaměřují na dílčí indikátory zdraví jedinců a u kterých vycházeli vegetariáni lépe, mohly být ovlivněny tím, že se vegetariáni obecně více zabývají svojí životosprávou než ostatní, takže lepší výsledky nejsou důsledkem bezmasé diety, ale jiných vlivů (více pohybu, méně cigaret, alkoholu a podobně). Kromě toho jsou nezdravé některé úpravy masa, jako je uzení, používání dusitanových solí nebo nadměrné solení.

Na závěr:

Psycholog Carl Gustav Jung napsal: „Nic nás nemůže ušetřit muk etického rozhodování.“ Tedy pokud se rozhodovat eticky chceme. Pro někoho je lákavé přehodit problémy etického rozhodování na „vyšší“ autoritu, jak o tom píšu v jiném příspěvku. (zde)

Pro skutečně etické rozhodování ale člověk potřebuje cit, rozum i znalosti, a pak i v případě, že se rozhodne podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, může být trápen pochybnostmi.

Není snadné být (dobrým) člověkem.