Může nás křesťanství spasit? A když ne, tak co?

První část. Má smysl se i dnes křesťanstvím zabývat? Hledají lidé pravdu? Jsou věda a víra mimoběžné?

Proč vznikl tento text a co je jeho obsahem

Spása v křesťanství je zejména spojována s individuální spásou, záchranou lidské duše.

V poslední době také často zaznívají názory, že opětovný příklon společností evropského civilizačního okruhu ke křesťanství a jeho hodnotám by mohl (nebo dokonce měl) být tím, co by nám pomohlo (vy)řešit současné problémy naší civilizace, přeneseně tím, co by ji mohlo spasit.

Proto má, myslím si, smysl se křesťanstvím zabývat i dnes.

Duchovní otázky vždycky poutaly moji pozornost na mé cestě životem. A i když jsem poutníkem kulhavým (ve smyslu Kulhavého poutníka od Josefa Čapka), mám důvody předpokládat, že existují pevné záchytné body, které umožňují i kulhavému a nedostatečnému dojít k určitým závěrům, které mají pevnou oporu v realitě.

Napíšu hned na začátek, že pokud jde o křesťanství, moje cesta mě vedla od kladného postoje k němu, přes narůstající skepsi až k současnému kritickému pohledu na ně. Tato cesta naprosto nebyla vedena apriorní snahou se z křesťanství vymanit. Právě naopak, bylo těžké se rozcházet s tím, co nabízelo ve svém důsledku uklidňující pohled na svět. Jestliže jsem se s křesťanstvím rozešel, bylo kvůli jeho neudržitelnosti, kvůli tomu, že křesťanství nemá oporu v realitě.

Byl jsem pokřtěný jako katolík. Když jsem byl „pod vlivem“ (křesťanství), měl jsem některé názory, které už bych dnes rozhodně nezastával. A lituji toho, že tomu tak tehdy bylo.

Tento text je napsaný zejména pro:

- ty, kteří chtějí mít argumenty v debatě s křesťany a zajímají se o alternativy

- ty, kteří hledají a ty, kteří uvažují o přijetí křesťanského světového názoru, aby věděli, do čeho jdou

- a samozřejmě také pro každého, koho toto téma zajímá

Křesťané, a zejména profesionální křesťané, rádi zdůrazňují, že negativní postoj ke křesťanství je často způsoben neznalostí bible a historie. Já si však myslím, že ten, kdo ví, co v bibli je, má více důvodů o křesťanství pochybovat než ten, který se do ní nikdy nezačetl. Pro zastánce křesťanství je oponent neznalý bible a historie křesťanství ideální, protože mu můžou napovídat cokoli, co se jim hodí.

Nelze nevidět, že křesťanství má tyto základní rysy:

Prvním je, že si dělá nárok na každého člověka. Odkazuje se přitom na bibli, kde podle Evangelia podle Matouše (28:19) vzkříšený Ježíš posílá své učedníky, aby šli ke všem národům a křtili.

V této věci sehrál podstatnou roli zejména svatý Augustin (žil 354-430), jeden z tzv. církevních otců a učitelů církve. Ten Ježíšova slova, která jsou podobenstvím o velké večeři v Evangeliu podle Lukáše (14:23) vysvětlil tak, že nevěřící je potřeba ke vstupu do církve donutit i proti jejich vůli, třeba i za použití násilí. Tento přístup je vyjádřen příkazem „compelle intrare“ neboli „donuťte je vstoupit“(odkaz 1a).

Tím druhým je snaha křesťanství (přesněji řečeno křesťanů) dělat si nárok na zasahování do chodu společnosti a určovat pravidla i těm, kteří křesťany nejsou. Přitom má tendenci stavět se do role morální nadřazenosti.

Poznámka: Pokud cituji z bible, je to z verze, která se nazývá Český studijní překlad, protože ta má být nejbližší originálu. (odkaz 1b). Názvy jednotlivých částí, které bibli tvoří („knih“, evangelií, dopisů) a jejich členění pomocí číslování pak odpovídá názvům a číslováním v bibli uvedeným.

Ve svém textu jsem se snažil uvést všechny relevantní zdroje, a to zejména u těch mých tvrzení, která nejsou považována za všeobecně známá.

Nechtěl jsem zanedbat nic, co jsem považoval za důležité, a tak se můj text docela natáhl. Rozdělil jsem ho proto na 6 částí, každá o délce mezi 2 a 3 tisíci slovy (kromě této úvodní části, která je kratší).

Část první: Proč vznik tento text a co je jeho obsahem. Touží lidé po pravdě? Má smysl posuzovat pravdivost náboženství jeho srovnáváním s reálným světem?

Část druhá: Bible a rozpory v ní. Co vlastně křesťanství přineslo nového?

Část třetí: Křesťanství jako maják mravnosti?

Část čtvrtá: Proč křesťanství zvítězilo?

Část pátá: Duchovní stav evropské civilizace.

Část šestá: Může nás tedy křesťanství spasit? Shrnutí předchozích úvah a poznatků. Co tedy místo křesťanství?

Touží lidé po pravdě?

„Počátkem každého cenného duchovního života je neohrožená víra v pravdu a její otevřené vyznávání.“

Albert Schweitzer (odkaz 1c, str. 275)

Začínám citátem Alberta Schweitzera, který považuji za nutnou podmínku smysluplné duchovní cesty. Ačkoli byl Albert Schweitzer sám křesťanem, a dokonce duchovním, pojetí, ke kterému došel, bylo velice originální a vedlo některé znalce jeho života až k otázce: „Věřil Schweitzer v Boha?“ (odkaz 2)

Původně jsem bral informace z bible jako určitou mystickou pravdu, o které se neuvažuje. Teprve s Albertem Schweitzerem jsem si uvědomil, že bibli napsali lidé z masa a kostí, že bible vůbec netvoří sourodý celek, že odráží pohled tehdejších lidí na jejich svět, omezený jejich znalostmi, způsobem uvažování a společenským uspořádáním své doby.

V této souvislosti myslím stojí za to zmínit, že při posuzování vztahu historických osobností ke křesťanství je zásadní si uvědomit, kdy tito lidé žili, jaký byl tehdejší duch doby a jaké bylo tehdy dostupné poznání. Pokud se někdo hlásil ke křesťanství před 600 nebo i 100 lety nemusí vůbec znamenat, že by se k němu hlásil i dnes.

„Všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé.“

John Wycliffe, náboženský reformátor, kterým se inspiroval ve svém učení Jan Hus (3)

Od doby, co si sám sebe pamatuji, jsem považoval snahu o poznávání pravdy za naprosto samozřejmou vlastnost všech lidí. Že je lidskou přirozeností chtít znát pravdu, ať už proto, aby lidé měli z čeho vycházet při svém rozhodování, nebo jen z pouhé zvídavosti či zvědavosti.

Jednou jsem v nějakém časopise viděl takový kreslený vtip. Jsou dva stánky vedle sebe. Na prvním je nápis UKLIDŇUJÍCÍ LŽI. Na druhém NEPŘÍJEMNÉ PRAVDY. Před tím prvním se vine jako had dlouhá řada lidí, u druhého je pusto a prázdno.

Život mě poučil, že potřeba pravdy není mezi lidmi vůbec tak samozřejmá, jak jsem se kdysi domníval. Můžou to ilustrovat následující historické výroky:

„I kdyby mi někdo dokázal, že Kristus není Pravda, zůstal bych raději s Kristem.“

F.M. Dostojevskij (4, str. 518)

„Lépe je mýliti se se stranou, než mít pravdu proti straně.“

heslo, sloužící k utužení jednoty komunistické strany (5)

V případě komunistů jsem bral toto jejich heslo jako ukázku zdeformovaného myšlení, které si zaslouží posměch. Ukázalo se však, že tento způsob uvažování není zdaleka vlastní jen jim a že toto heslo dokonce ani sami nevymysleli, ale jen upravili.

Kdo se začal trápit pravdou, narazil u komunistů, stejně jako u církve.

Má smysl posuzovat pravdivost náboženství jeho srovnáváním s reálným světem?

„Víra mi totiž dokazuje jen fenomén víry, avšak nikterak obsah, jemuž se věří.“

Carl Gustav Jung (6, str. 273)

Vím, že úplného poznání reality nelze dosáhnout. Podstatné ale je, že se k ní lze přibližovat a naše poznání rozšiřovat.

Pokud máme něco přijmout za pravdivé, chceme důkaz. Pokud na důkaz nelze dosáhnout, zbývají nám ještě indicie, nepřímé důkazy. I ty nám můžou být vodítkem.

Pokud někdo přijde s tím, že něco existuje, je na něm, aby to prokázal. Je totiž obrovský rozdíl mezi možností prokázat existenci a prokázat neexistenci. Dejme tomu, že jde o existenci nebo neexistenci nějaké věty v knize. Pokud někdo tvrdí, že tam ta věta je a ví, že tam je, tak ji v knize nalistuje a ukáže. A věc je vyřešena.  Ale ten, kdo tvrdí, že tam taková věta není, musí celou knihu projít, stránku po stránce, větu po větě a teprve když dojde na úplný konec knihy, může říct, že prokázal, neexistenci této věty v této knize. A teď si představme, že ta věta nemá být někde v jedné určité knize, ale v některé z knih v knihovně, která má tisíce svazků. Jak reálné bude demonstrovat takový důkaz neexistence? A pokročme dál a řekněme, že máme prokázat neexistenci něčeho, co se může nacházet kdekoli, v celém světě, v celém vesmíru.

Může někdo v seriózní debatě vznést takový požadavek? Nebo je vznesení takového požadavku jen únikovým manévrem?

Zejména mezi křesťany se objevuje myšlenka, že vlastně výsledky vědeckého zkoumání světa nemohou být aplikovány na náboženství. Věda a náboženská víra jsou podle tohoto konceptu úplně oddělené, mimoběžné, protože se každá z nich zabývá jinými oblastmi pohledu na svět. Pro tento koncept byl vymyšlen termín NOMA: non-overlapping magisteria of science and religion – nepřekrývající se oblasti učení vědy a náboženství.

Pokud by ale měla být NOMA brána vážně, pak by se bible a další náboženské texty musely zabývat jen a pouze duchovnem a duchovním životem a nedělat si nárok na popis materiálního světa. Tak tomu ovšem není, což vidí každý, kdo se do bible začte.

Křesťané v minulosti naopak výsledkům vědy věnovali velkou pozornost a snažili se o to, aby to, co neodpovídalo křesťanskému učení, bylo potlačeno. NOMA je daleko spíše výsledkem důkazní nouze než toho, že by křesťanům bylo jedno, jestli věda nachází nebo nenachází důkazy podporující křesťanské vidění světa.

Koncept NOMA ale praktikují někteří křesťané ve svých hlavách: udělají myšlenkovou stěnu mezi částí vědomí, kde shromažďují myšlenky týkající se víry, a částí, kde shromažďují poznatky vědy a úporně se snaží, tuto stěnu udržovat neprostupnou. Tím se ale záležitost řeší pouze na úrovni psychologie konkrétního jedince. Kdo nevidí, protože vidět nechce, nemusí se ničím znepokojovat. Ovšem ani oni nejsou imunní vůči pochybnostem, a tak se stává, že oč větší pochybnosti mají, o to častěji a silněji mají potřebu o své víře mluvit a tak se v ní utvrzovat. 

Skutečnost, realita, se vyznačuje se tím, že existuje. Náš život, včetně toho duchovního, se odehrává v této realitě a nemůžeme jí uniknout.

Konec první části.

Reference

1a Richard Heinzmann: Středověká filosofie. Kapitola D. Augustinus, str. 58-95. Vydavatelství Olomouc, s.r.o., 1. vydání, reprint, Olomouc 2002.

1b Bible. Český studijní překlad. Nakladatelství KMS, Praha, 2009.

1c Albert Schweitzer zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad, Praha, 1989.

2 Jackson Lee Ice: Did Schweitzer Believe in God? https://www.religion-online.org/article/did-schweitzer-believe-in-god

3 Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí II, str. 232. Citováno podle Zdeněk Zacpal: „Prorazit zdivo evropského chlívku (o Janu Husovi jakožto mysliteli)“ Lidové noviny, 20. červen 2015 http://zdenek.zacpal.cz/prorazit-zdivo-evropskeho-chlivku/

4 Norman Davies: Evropa Dějiny jednoho kontinentu. Prostor, Praha, 2000

5 Jan Sedmidubský: Jak se KSČ učila odsuzovat, vylučovat a hledat vnitřní nepřátele. O dějinách komunistů ve 20. letech  https://plus.rozhlas.cz/jak-se-ksc-ucila-odsuzovat-vylucovat-a-hledat-vnitrni-nepratele-o-dejinach-8433945

6 Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka. Atlantis, Brno, 1994.