Křesťanství a jeho desatero jako maják mravnosti?

Je biblický Bůh dobrý? Dělá křesťanství a jeho desatero lidi mravnějšími?  Co mají společného prudérie a brutalita? 3. část (ze 6) série „Může nás křesťanství spasit? A když ne, tak co?“

Snad do žádné jiné oblasti lidského života se křesťanství nesnaží mluvit tolik, jako do morálky a vystupuje často tak, jako kdyby bez něj ani žádná skutečná morálka neexistovala.

Jaký je to ovšem paradox. Křesťané nejsou schopni prokázat dokonce ani pouhou existenci Boha, a přitom tvrdí, že vědí, jaký je, co po nás chce a jak nás bude za plnění jeho příkazů odměňovat a za neplnění trestat.

V jádru dobrý člověk si má tendenci vybírat to dobré, špatný to špatné. A oba pro svoje jednání najdou v bibli oporu. To, co může sloužit jako ospravedlnění zlého jednání v bibli přítomno je, a ne zrovna v malém množství.

Všeobecně se tvrdí, že biblický Bůh je dobrý, a v bibli je to tak i mnohokrát konstatováno.

Jenže i podle bible je Bůh odpovědný za páchání krutostí a v bibli se ke konání zla sám hlásí. Pro neznalé to může být něco, co jim přijde jako nesmysl, a proto zde pár takových příkladů ocituji:

„Formuji světlo a tvořím tmu, činím pokoj a tvořím zlé; já, Hospodin, činím toto všechno.“ (Izajáš 45:7)

„…Zdalipak nastane zlo ve městě, aniž by jednal Hospodin?“ (Ámos, 3:6)

„…Či kdo učiní němého nebo hluchého, vidícího, nebo slepého? Zdali ne já, Hospodin?“ (Exodus 4:11)

Když Bůh zjistil, že někteří uctívají zlaté tele, nařizuje toto: „…Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Připašte si každý meč k boku, projděte tábor sem a tam od brány k bráně a zabíjejte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého příbuzného“ (Exodus 32:27).

A na jiném místě zase přikazuje Bůh toto: „Toto praví Hospodin zástupů:…Nyní jdi, pobij Amálekovce a zasvěťte zkáze všechno, co jim patří. Neměj s nimi soucit, ale usmrť muže i ženy, děti i kojence, býky i ovce, velbloudy i osly.“ (První Samuelova 15:2-3)

V knize Jób se popisuje, že se Bůh vsadil se Satanem, že veskrze dobrý a zbožný člověk Jób nebude zlořečit Bohu, i když Bůh Satanovi umožní, aby Jóbovi i jeho blízkým prováděl ty nejhorší krutosti. Například povraždit všechny jeho dcery i syny (Jób 1:18-19), způsobit mu vředy od hlavy k patě (Jób 2:7), povraždit všechny jeho služebníky a pozabíjet všechen jeho dobytek (Jób 1:14-17). (To jsou ty pověstné jobovky, Jobovy zvěsti.) A když se Jób ozve, Bůh mu odpoví (mimo jiné): „Smí snad nějaký kritik vést spor s všemohoucím?“ (Jób 40:2). A dále Jóba poučuje, že jej nesmí kritizovat, protože nemá takovou moc jako Bůh (Jób 40:9). Jób nakonec uzná svoji bezmocnost vůči Bohu („Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu“ – Jób 42:6) Bůh ho za to, že Jób uznal boží nadřazenost, nakonec odmění. Ale jeho zabitým dětem a služebníkům Bůh život už nevrátil.

Kniha Numeri zase uvádí příběh o tom, jak jeden muž sbíral v sobotu dříví a tím porušil přikázání, že se ve sváteční den nesmí pracovat. Bůh nařídil, že ho mají za tento přestupek ukamenovat. A tak ho ukamenovali. (Numeri 15:32-36).

Druhá kniha Samuelova píše o Davidově hříchu, který spočíval v tom, že si David dal přivést k sobě vdanou ženu, která se mu zalíbila, zplodil s ní syna a vzal si ji za ženu. A jejího muže poslal do bitvy, aby tam zahynul. A jaký trest nařídil Bůh? Veřejné znásilnění Davidových manželek a smrt onoho novorozeného syna. (Druhá Samuelova 11-12). Musím říct, že i pro mě byl tento text otřes. Za přestoupení muže je potrestáno smrtí novorozeně, které za nic nemůže. Když se někdy ve zprávách objeví, že v muslimské zemi znásilní ženu jako trest za přestupek jejího mužského příbuzného, měl jsem za to, že je to projev té nejodpudivější misogynie, pohrdání ženami. A zatím je to v bibli, kde toto přikazuje „dobrý“ Bůh.

Pokud někdo zná bibli a říká, že bůh je dobrý, co si o tom myslet? Co si takový člověk představuje pod pojmem dobro?

Možné vysvětlení nabízí studie (odkaz 15). Ta ukázala, že to, co věřící sami považují za správné, ztotožňují s tím, co považuje za správné Bůh. To může sloužit i jako ilustrace výše uvedeného názoru, že dobrý člověk si vybírá z bible ty pasáže, které ho podpoří v činění dobra a zlý ty pasáže, které ho vyviňují z páchání zla. Jako morální kompas ale bible nefunguje, protože na rozdíl od skutečného kompasu, který ukazuje jedním směrem všem lidem zároveň, bible ukazuje věřícímu právě tím směrem, kterým si sám přeje.

A tak třeba, i když podle bible Bůh zakazuje tetování (Leviticus 19:28), homosexualitu (Leviticus 20:13, List Římanům 1:27, První list Korintským 6:9) a sv. Pavel tvrdí, že opilci nebudou mít účast na Božím království (První list Korintským 6:10), tak se za křesťany dnes veřejně prohlašují potetovaní, homosexuálové i opilci. A to nemluvím o vysloveně kriminálních činech, kterých se dopouštějí nejen obyčejní křesťané, ale i kněží, viz skandály ohledně zneužívání dětí. Za všechny titulek a podtitul článku z Hospodářských novin: „Iry šokovala zpráva o zneužívání dětí. V katolických školách kněží bili, ponižovali a znásilňovali děti.“ (odkaz 16)

Co tedy vlastně o charakteru člověku vypovídá, když se hlásí ke křesťanství? Podle všeho určitě ne to, že se řídí morálkou, kterou hlásá bible.

A ještě ke slavnému desateru božích přikázání.

Je s podivem, že křesťané nepřebrali morálku od Ježíše, ale za svoji normu vzali předježíšovské desatero. Vysvětluji si to tak, že Ježíšova morálka je morálka konce světa a nástupu Božího království. Ježíšovy apely na to, aby člověk rozdal veškerý majetek, nebránil se násilí, nestaral se o to, co bude jíst a co si bude oblékat, jsou srozumitelné v kontextu očekávání konce světa, kdy už nic, kromě víry a pokání pro záchranu vlastní duše nemá cenu. Ale pro společnost, která má dlouhodobě fungovat, je přijetí takových morálních norem nemožné. Člověk potřebuje jíst, mít střechu nad hlavou, musí se bránit násilníkům. Proto křesťané přijali desatero, což bylo podpořeno i tím, že se na ně i Ježíš odvolával.

Desatero je ale u křesťanů modifikované oproti původním zněním v bibli (je tam dvakrát: Exodus 20:2-7 a Deuteronomium 5:6-21). Navíc není pro všechny církve totožné. Například se už neuvádí (oproti znění z bible), že ve svátek nemají pracovat ani otroci a otrokyně (to tam skutečně je, protože v biblických dobách bylo otrokářství normou a ani Ježíš proti němu nijak nevystupoval) nebo že Bůh trestá vinu otců na synech. Dále například katolická církev vypouští zákaz zobrazování čehokoli, co je na nebi, na zemi, ve vodě, nebo v podzemí (aby se mohly kostely naplnit obrazy a sochami, kterým by se mohli věřící klanět).

První tři přikázání se lidské morálky fakticky netýkají. Že se musí věřit v právě toho jednoho Boha (1.), že se nesmí brát jméno boží nadarmo (2.) a že se má světit sváteční den (3.). Je zjevné, že pokud někdo v žádného Boha nevěří, nebo naopak věří ve více bohů, nebo věří v Bohyni nebo v bohyně, tak tím nikomu neubližuje a je to jeho věc. Stejně pokud někdo bere boží jméno nadarmo, žádnému člověku tím neubližuje a je to jeho věc. Pokud někdo pracuje ve svátek a nic nesvětí, také tím nikomu neškodí a pro chod společnosti je práce i o svátcích navíc naprosto nezbytná.

Další už se morálky týkají: že má člověk ctít matku a otce (4.), že nemá vraždit, v katolické verzi zabíjet (5.), že nemá cizoložit, v katolické verzi smilnit (6.), že nemá krást (7.), že nemá falešně svědčit (8.), že nebude dychtit po ženě svého bližního, v katolické verzi že nepožádá manželky bližního svého (9.) a že nebude dychtit po ničem, co patří bližnímu, v katolické verzi že nepožádá statku bližního svého (10.).

Příznačné, že 9. je psáno jen z pohledu muže, jako by ženy byla jen objektem, nikoli subjektem, což je ale pro uvažování biblické doby charakteristické.

Křesťané se často tváří, jako by s desaterem vznikla morálka, ale i „pohané“ nebo neevropské kultury propagovali morální zásady.

Řecký filosof, atomista Demokritos (asi 460-370 před naším letopočtem): „Je lepší trpět křivdu, než ji působit.“ (16a, str. 33) „Dobrý člověk nejen, že nejedná špatně, ale ani tak jednat nechce“ (16a, str. 32) „Štěstí nespočívá v majetku, ale přebývá v duši.“ (16b, str.106)

Římský filosof a právník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.): „Salus populi suprema lex.“ Dobro lidu (budiž) nejvyšším zákonem. (4, str. 191)

Čínský filosof Lao-c´(asi 570-490 př.n.l.): „…moudrý vždy dobrotivě pomáhá lidem - a nikoho nezavrhuje. Vždy dobrotivě pomáhá tvorům - a nikoho neodmítá.“ (16c, str. 89) „K dobrému jsem dobrý, k nedobrému jsem také dobrý; tak prosazuji dobro.“ (16c, str. 134)

Ale zpět k desateru.

Jak dalece je desatero a jeho znalost důležité pro morální chování člověka?

Tak předně víme o mnoha křesťanech, kteří se dopouštěli těch nejodpornějších zločinů a přesto jim v tom znalost desatera a jeho závaznost pro ně nezabránila.

A kromě toho: Je něco dobré proto, že to Bůh za dobré prohlásil, nebo to Bůh prohlásil za dobré, protože to dobré je? (17, str. 179) Copak je to, že je dobro dobrem a zlo zlem jen otázkou svévolného rozhodnutí Boha? S tím úzce souvisí to, že pro křesťana jsou morální zásady něčím vnějším, přikázaným shora a dodržovaným ze strachu z trestu nebo očekáváním odměny. Takové chování je ale zjevně zištné a fakticky tak degraduje každý morální čin. Je velký rozdíl mezi tím, když se někdo zachová mravně z vlastního přesvědčení, nebo proto, aby se někomu zavděčil a očekával za to pro sebe výhody. Dále vzniká dojem, jako by se naše představy o tom, co je dobré a co špatné měly odvíjet od toho, že si přečteme nějaký seznam. Mají snad zastánci důležitosti desatera pocit, že by vraždili, kradli, nenáviděli rodiče, kdyby o desateru nevěděli?

A hlavně, přikázání desatera nejsou ve skutečnosti použitelná všeobecně. Obdoby okřídleného a pravdivého výroku, že „vražda na tyranu není zločinem“, existují i pro další přikázání. Bylo hříchem falešně svědčit při výslechu na Gestapu nebo StB? Má zneužívané dítě ctít své zneužívající rodiče? Pokud někdo sebere týrané zvíře bezcitnému majiteli, je to hřích? Když někdo odvede ženu od despotického manžela, a tím ji vymaní z permanentního ponižování a jinak doživotní role služky, je to hřích?

I Ježíšovo přikázání „Miluj svého bližního jako sebe samého“ (Evangelium podle Matouše 22:39) naráží na stejné limity. Je správné a vůbec možné milovat všechny, tj. i strůjce těch nejhorších zločinů? Když mě někdo přepadne s cílem mě zabít a oloupit, mám ho (v tom okamžiku) milovat?

Velký výzkum v USA a Švédsku ukázal, že předpoklad, že věřící jsou morálnější než nevěřící, se neprokázal. Nevěřící ale prokazovali lepší analytické myšlení a vyšší empatii. (18)

Další studie (19), prováděná v šesti zemích, křesťanských i muslimských zjistila, že ačkoli podle názoru svých rodičů děti z nábožensky založených rodin byly empatičtější a citlivější k potřebám ostatních, ve skutečnosti tomu bylo naopak. Děti s náboženskou výchovou byly méně altruistické než děti z nevěřících rodin, a tato vlastnost se s délkou náboženské výchovy zvýrazňovala. Přitom se míra altruismu u křesťanských a muslimských dětí prakticky nelišila. Studie ukazuje, že křesťanská a muslimská výchova v dětech potlačují přirozenou lidskou empatii.

Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu by mohlo být naznačeno v knize Mozek a důvěra (17, str. 183). Že totiž stav, kdy jedinec považuje své vlastní náboženství za to jediné správné, podněcuje morální aroganci a arogance je právě to, co snižuje empatii.

Mám důvod se domnívat, že současná určitá módnost křesťanství v některých společenských kruzích u nás je vedena právě potřebou pocitu morální nadřazenosti.

Ještě přidám trochu statistiky, ohledně křesťanské víry a kriminality. Na webových stránkách „Our World in Data“ (https://ourworldindata.org, navštíveno 12.1.2022) jsem si seřadil země podle počtu vražd na 100 tisíc obyvatel (2017) a k těm nejhorším jsem pak vyhledal údaje o podílu křesťanů v populaci těchto zemí (2010, nejnovější dostupný údaj). Pro srovnání jsem přidal tato data pro Českou republiku a pak ještě pro Taiwan (jako příklad země s historicky malým vlivem křesťanství).

Toto je výsledek:

Stát
Salvador	88,2	56,7
Venezuela	89,3	47,9
Honduras	87,6	43,7
Lesotho	96,8	40,9
Guatemala	95,2	36,6
	23,3
Taiwan

Kde je ten blahodárný vliv desatera?

Kromě toho je na týchž webových stránkách srovnání počtu vražd na 100 tisíc obyvatel v některých zemích Evropy v roce 1300 a 2016. Z něho je vidět, že v roce 1300 bylo toto číslo zhruba 50 krát vyšší, než 2016. Není nad zbožný středověk!

Ještě bych chtěl zmínit poslední dvě věci, které jsou pro bibli typické.

První je absence humoru. Vše se bere nesmírně vážně; žádný nadhled, veselost, smích.

„O zábavě jsem řekl: Jsi šílená, o radovánkách: Co to provádíte?“ (Kazatel 2:2)

„Je lepší mrzutost než smích, protože zatímco tvář je zachmuřená, srdci se vede dobře.“ (Kazatel 7:3)

Druhá je negativní vztah k sexualitě. Myslím, že s ní souvisí tvrzení psychologa Carla Gustava Junga: „Pruderie je vždycky zástěrkou brutality.“ (20, str. 12) Je skutečně typické, že brutální režimy se zároveň vyznačují i pruderií.

Brutality je v bibli víc než dost. A postoj k sexualitě? Fetišem je tzv. sexuální čistota. Pokud si muž stěžuje, že novomanželka nebyla panna a rodiče dívky neposkytnou důkaz panenství, má byt ona dívka ukamenována. (Deuteronomium 22:13-20). Svatý Pavel zase píše „…Pro člověka je dobré, aby se nedotýkal ženy.“ (První list Korintským 7:1)  A Jan píše ve své Apokalypse: „A uviděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s nimi sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na svých čelech napsáno jeho jméno i jméno jeho Otce…To jsou ti, kteří se neposkvrnili se ženami, jsou to panici. To jsou ti, kteří následují Beránka, kamkoli jde. Ti byli vykoupeni z lidí jako prvotiny Bohu a Beránkovi. V jejich ústech nebyla nalezena lež, jsou bez úhony.“ (Zjevení Janovo 14:1…14:4-5) A Ježíš říká: „Jsou totiž eunuchové, kteří se už takto narodili z matčina lůna, a jsou eunuchové, které učinili eunuchy jiné lidé; a jsou eunuchové, kteří se sami stali eunuchy pro království Nebes.“ (Evangelium podle Matouše 19:12)

Sv. Pavel v Prvním listu Korintským (5:1 a 5:4-5): „Skutečně je slyšet o smilstvu mezi vámi…že že totiž má někdo ženu svého otce…ve jménu našeho Pána Ježíše Krista – až se shromáždíte vy a můj duch spolu s mocí našeho Pána Ježíše – vydejte takového člověka Satanu k záhubě těla, aby duch byl zachráněn v den Pána Ježíše.“

Takový požadavek je základ pro to, aby křesťané vraždili lidi pro jejich vlastní spásu, i když oni sami o takovou „záchranu“ jistě nestáli. Pruderie a brutalita zde vystupují jako ukázková dvojčata.

Posedlost tak zvanou čistotou jde u katolíků tak daleko, že tvrdí, že Marie, Ježíšova matka, zůstala pannou po celý život, a to i po Ježíšově porodu. (12, číslo 510). Nebo že „tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou… závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti“. (12, číslo 2353)

Podtrženo a sečteno. Život přináší nejrůznější situace, které se nedají vtěsnat do nějakého seznamu typu desatera. Desatero není a nemůže být neochvějným majákem mravnosti. Jeho striktní dodržování vede k morální despocii a může samo působit zlo a utrpení. Pokud chce člověk sledovat ideál mravnosti, pak by tím měla být snaha o porozumění druhým, citlivost, empatie, schopnost orientovat se v situaci a chápání následků svých činů. Pěstovat altruismus, ale zároveň zvažovat, kolik altruismu si člověk v dané situaci může dovolit. Klade to na člověka mnohem větší psychické a intelektuální nároky než použití položky ze seznamu desatera s tím, že už není třeba se trápit následky, protože „přece jednám podle Boží vůle“ a za případné zlo tím způsobené už neodpovídám.

Konec 3. části

Další část bude věnovaná historii raného křesťanství s důrazem na to, proč se stalo zcela dominantním náboženstvím Evropy a bude se jmenovat „Proč křesťanství zvítězilo“. Plánovaný termín publikování je za týden, v úterý 15.2.2022

Odkaz na 1. část (úvodní úvahy, o touze lidí po pravdě a o vztahu vědy a náboženství) https://vitlang.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=782676

Odkaz na 2. část (Je propagace bible šířením dezinformací?) https://vitlang.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=782804

Reference:

12 Katechismus katolické církve. Karmelitánské nakladatelství , Kostelní Vydří, 2002.

15 Nicholas Epley, Benjamin A. Converse, Alexa Delbosc, George A. Monteleone, and John T. Cacioppo: Believers’ estimates of God’s beliefs are more egocentric than estimates of other people’s beliefs. PNAS, December 22, 2009, Vol. 106, No.51, pp. 2533-21538. (https://doi.org/10.1073/pnas.0908374106)

16 Martin Ehl: Iry šokovala zpráva o zneužívání dětí. Hospodářské noviny, 22.5.2009, str. 8.

16a Anthony Kenny: Stručné dějiny západní filosofie. Volvox globator, Praha, 2000.

16b Zdeněk Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Academia, Praha, 2009.

16c Lao-c´: Tao te ťing. O tao a ctnosti. Překlad Berta Krebsová. Dharma Gaia, Praha, 2003. 2., opravené a doplněné vydání, celkově 3. Vydání.

17 Patricia S. Churchlandová: Mozek a důvěra. Dybbuk, Praha 2105. Překad z anglického originálu Braintrust, vydaného nakladatelstvím Princeton university Press v roce 2011.

18 Tomas Stahl: The amoral atheist? A cross-national examination of cultural, motivational, and cognitive antecedents of disbelief, and their implications for morality. PLOS One, Publisher February 24, 2101. (https://doi.org/10.1371/journal.pone.0246593)

19 Jean Decety et al: The Negative Association between Religiousness and Children’s Altruism across the World. Current Biology 25, 1–5, November 16, 2015 (http://dx.doi.org/10.1016/j.cub.2015.09.056)

20 William McGuire, R.F.C.Hull (editors): Rozhovory s C.G.Jungem. Portál Praha 2015.